pondělí 1. srpna 2016

Den čtvrtý



18.5.2016
Viana do Castelo - Caminha
Ráno odcházíme u albergue téměř ve stejný čas, v původních skupinkách a dvojicích. Dojdeme však všichni na snídani do stejné nejbližší kavárny. Působíme jako školní zájezd. Většina z nás se rozhoduje pro pobřežní cestu, jen německé matky jdou vnitrozemní. Čeká nás poslední den v Portugalsku.

Den čtvrtý, pevnost Forte da Areosa
 
Prokličkujeme Vianu do Castelo intuitivně směr oceán, abychom se nechytly šipek na vnitrozemní variantu a přicházíme k pevnosti na pobřeží. Krásný chodník podél větrných mlýnů nás ujišťuje, že jsme zvolily dobře. Den je ještě malebnější než ten první. Fotky jsou v tomto případě výmluvnější něž slova. 

Den čtvrtý, malebné pobřeží

Den čtvrtý, cesta mezi mlýny
Den čtvrtý, cesta mezi mlýny
Den čtvrtý, cesta mezi mlýny
U jednoho z mlýnů potkáváme svačící Poláky a vzápětí míjíme značku Ecovia Litoral Norte, označení naučného chodníku po pobřeží. Zatím jsme žily v tom, že kráčíme po Caminho da Costa. Jen Polka nám občas říkala cosi o Litoral, ale moc jsme jí nerozuměly. Nyní začíná být jasné, že těch cest je opravdu víc. I značení je jiné. Caminho da Costa vede pár km od pobřeží lesem, toto je Senda da Orla Litoral.

Den čtvrtý, Polský pár u mlýnu

Den čtvrtý, značka Ecovia Litoral Norte, pobřežního chodníku

Den čtvrtý,  pobřežní chodník Ecovia Litoral Norte

Dokud jdeme po chodnících, kde není kam zahnout, ani není potřeba značení sledovat. Jenže ze samého malebného kochání se nad krásným dnem na pobřeží se ztrácíme. Poprvé se ztratíme moc hezky, zabloudíme k větrným mlýnům na kopečku, které jsme předtím viděli někde na fotce. 

Den čtvrtý, ztracené u mlýnů v Montedor

Brzo však najdeme zase cestu po pobřeží. Před námi se již rýsují kopce, které znamenají blížící se Španělsko. Jenže dojít k nim nebude taková sranda, byť vypadají nedaleko. Cesta je chvíli krásná po chodnících, chvíli se zcela ztrácí a končíme někde na pláži mezi útesy. Vypadá to, jakoby tu někdo stavěl chodníky podle dotací, kilometr zbrusu nového chodníku a plážového zázemí střídá kilometr prázdno.

Den čtvrtý, pobřeží u Montedor
Mezi Forte de Paco a vesnicí Gelfa už to přestává být zábavné. Sice se dosud ztrácíme vždy na překrásných místech, ale tady už ani nejde jít po pobřeží kvůli velkým balvanům a hned za nimi podél pobřeží je les. Startuju GPS v domnění, že nám pomůže, ale oznámí nám jen „Vaši polohu nelze najít.“ Výborně, už ani GPS neví kde jsme a staré dobré pravidlo „jdi podél pobřeží na sever“ taky nezabírá. Bereme to tedy polní cestou směr vesnice ve vnitrozemí a kdykoli jde zahnout na sever, zahneme tam. Kličkujeme jak králíci v poli.

Den čtvrtý, výhled na Španělsko

Rozhodneme se zkusit poslední přístup na pláž Praia de Arda. Tváří se osídleně, je tam ráj surfařů. Sotva se tam přiblížíme, z lesa za námi vylezou Němci, Brit, Australan a Argentinka. Takže jsme ztraceni všichni stejně. Jdu se vyptávat na radu kempujících surfařů ze Španělska, Němec zkouší své krajany. Pošlou nás na pláž, že se dá projít. Zhroutíme se bezmocně na prvním odpočívadle. Plážové chodníky po pár metrech končí v písečné duně, zase budeme muset jít po písku. 

Den čtvrtý, zmožení poutníci

Den čtvrtý, chodník zasypaný pískem

Jsme sotva za polovinou dnešní trasy, ale samým ztrácením a hledáním zmoženi. Všichni už skučí hlady, ale v dohlednu žádná občerstvovna. Vydáváme se s M. napřed zkusit terén. Ještě mě neopouští humor, takže do písku čmárám šipku a mušli jako směrovku. Někdy si člověk musí svůj směr označit sám. 

Den čtvrtý, někdy si musíte svůj směr označit sami
Jen se otočím, objeví se za námi Poláci. Takže přeci jen ta cesta vede tudy! Oni jsou jediní, kdo má k trase Litoral nějaké pořádné informace. Těžko říct, kde jsme je předběhli, ale prosviští kolem nás jakoby nebyli v důchodovém věku. Po pár desítkách metrů je ale něco zarazí. Brod! Zouváme boty a hledáme místo, které vypadá nejužší a nejmělčí. Zatínám zuby a už předem očekávám bolest, jak se mi dostane slaná voda a písek do otevřené rány puchýřů. Ale nestane se. Buď voda není slaná nebo už mám otupělé nohy.

Den čtvrtý, před brodem

Sto metrů za brodem zase začíná chodník. Vysypeme písek z bot a ponožek, ale z puchýřů ho už nedostanu. Usadil se mi pod starou kůži, malá černá zrníčka písku složená do obrazců. Naštěstí to ničemu nepřekáží, necítím ho. Doufám, že z toho nechytnu nějakou infekci a nazuju boty. Pokud to tam zaroste, asi mi zůstane vzpomínka, něco jako tetování. Rozloučím se s ostatními se slovy „Naviděnou u příštího problematického místa.“ A vyrážíme dál. 

Den čtvrtý, brod

Den čtvrtý, brod
Dotační systém chodníků nechodníků však pokračuje, po kilometru jsme zase v háji, teda v lese. Proti nám se však na zužující se pěšině zjeví dva poutníci s turistickými holemi v protisměru. Bloňďatá Němka a snědý Portugalec, kteří obchází pobřeží už rok, začali někde v Pobaltí. Popíší nám směr s tím, že do Vila Praia de Ancora si musíme zajít trochu do vnitrozemí kvůli mostu. Poslechneme je a u vesnice Gelfa odbočujeme. 

Den čtvrtý, výhled na Forte do Cão a Španělsko
GPS už nevěříme, stejně neví, kde jsme. Čeká nás 3,5 km podél silnice. Jak se později dozvíme od Američanů, po pobřeží cesta vedla i s krásným pěším mostem, zašly jsme si o polovinu víc. U silnice na autobusové zastávce však potkáváme jednu matku Němku, je skleslá, čeká na autobus do Caminha, protože má něco s nohou. Moc sdílná o průběhu cesty není, ale předává nám radu, kterou po cestě dostala od jiného poutníka. Albergue v Caminha má prý velmi špatnou pověst a nízkou úroveň, proslýchá se cosi i o štěnicích. Proto se rozhodly, že zůstanou v kempu před městem. Další den pokračují do vnitrozemí směr Valenca.
Přejeme jí tedy uzdravení a jdeme dál, ať máme tu silnici rychle za sebou. Máme hlad a tak zapadneme do první obstojné kavárny ve Vila Praia de Ancora. Je půl třetí, vyšly jsme z albergue ráno v 8. Čeká nás ještě třetina cesty, skoro 10km, celkově by to mělo dnes být kolem 30. Přesná čísla už jsme přestaly sledovat. Ono to taky jde dost těžko, když se co stále ztrácíte. 

Den čtvrtý, výhled na Španělsko
 Španělský kopec na obzoru už se přiblížil a netrpělivě očekáváme dnešní cíl, ale Caminha nikde. Poslední úsek cesty se jako vždy hrozně vleče. Zase někde zbloudíme a tak nás čekají další 2km po krajnici hlavní silnice, naštěstí v lese. M. jde napřed s muzikou v uších, aby jí to odsípalo.  Vleču se za ní jako šnek, co se bojí ,že ho přejedou. Na jednu stranu už tam chceme být, na druhou se bojíme, zda pověst albergue nelhala. Štěnice mě vážně nelákají. U odbočky na kemp chvíli váháme, zda nejít tam, ale rozhodneme se držet poutnický standart asi i v domnění, že tam potkáme ostatní ze skupiny. Také je to blíž na trajekt na španělskou stranu.
Netuším jak, ale nějak se proplahočíme po silnici i městem až do centra, kde je už dávno po siestě. Albergue najdeme snadno, je v suterénu a jakmile se zapíšeme, je nám jasné, že pověsti nelhaly. Nedostaneme ani jednorázové povlaky na matraci a polštář, které jsou jinde standardem. Nakonec nám je portugalská poutnice dohádá za příplatek. Hospitaleiro je stará paní, která nevládne téměř žádnou angličtinou, ale je ke mě velmi laskavá, když slíbí předat klíč od albergue ve Vianě, který jsem zapomněla vrátit. Tím, že jsme ho vůbec nepoužily, večer i ráno byly dveře otevřené, jsem ho zapomněla vhodit na odchodu do schránky, zůstal mi nepoužitý v kapse.
Jsou tu Američani, Poláci, Helga, jeden cyklopoutník a Němka s Portugalkou, které jsme potkaly na večeři ve Vianě. Helga mě prosí, zda si mě může vyfotit. Píše si do deníku o každém koho potkala a vyfotí ho. „To je mé Camino“ říká. Dámské sprchy jsou v tak žalostném stavu, že jdeme rovnou do pánských. Už je nám všechno jedno. Na dámských využijeme jen zásuvku, protože těch je nedostatek a každý si chce dobít mobil.
Rychle se snažíme zmizet ven, jdeme do prvního baru vedle albergue. Tam sedí Američani Chris a Clara, oba se zoufalým výrazem. Jako my chtěli pokračovat zítra trajektem do A Guarda, jít podél pobřeží přes Vigo a napojit se v Redondele. Jenže podle místních trajekt pojede nejdříve v poledne kvůli odlivu. Stejně jako my mají pevné datum, kdy musí být v Santiagu, oproti nám mají den k dobru. Přesto to nevypadá slibně, albergue na další trase jsou daleko od sebe a nedaří se nám to naplánovat tak, abychom to stihly.
Poprvé za cestu se snažíme něco naplánovat, koukáme do mapy, do průvodců, okukujeme od Chrise. Vypadá to marně, to nemůžeme stihnout ani když půjdeme každý den přes 30km. Navíc po dnešní zkušenosti se značením a ztrácením se. Začínáme zvažovat i ty nejkrajnější možnosti jako částečný přesun dopravním prostředkem. Ještě je tu legenda o převozníkovi s lodí, který jezdí z kempu, ale znamenalo by to vrátit se ráno 3km do kempu s nejistotou, že tam někdo takový bude. Můžeme ztratit tolik času jako čekáním na trajekt.
Ze samé paniky nad tím, co bude dál, zapomínáme na hlad. Až Clara zavelí, že je čas na večeři a přesuneme se do nedaleké rybí restaurace. Přesto jsme v úvahách každý hlavně u zítřka, zapomněly jsme už i na hrůznou albergue. Když se tam vrátíme, osazenstvo nepřibylo. Skupinka, se kterou jsme se dnes celý den potkávali tedy musela zůstat jinde. Jdeme spát s tím, že ráno moudřejší večera a doufáme, že nás nic nepokouše a mobil bude stále v nabíječce v koupelně.
Poslední den v Portugalsku byl nezapomenutelný a nabitý zážitky od rána do večera. Jakoby se s námi chtělo Portugalsko pořádně rozloučit. Jenže neměl být poslední.