pondělí 15. srpna 2016

Den desátý

24.5.2016

Teo – Santiago de Compostela


Vstáváme dvacet minut po čtvrté raní, věci si vyneseme na chodbu, abychom ostatní nerušily ve spánku.
I. chvíli váhá, zda s dcerou půjdou s námi, venku je tma jako u nás uprostřed noci. Bojíme se, že  opravdu začalo pršet, ale jen lehce mrholí, to hlasité šumění bylo od potoka pod okny. Brzy po nás vstane jedna starší Němka a za ní vykouknou Holanďani, šokovaní, že nevstávají první jako obvykle. Takto brzo asi nikoho nečekali.

Ve třičtvrtě na pět vyrážíme, potmě jako horolezci na Everest, smějeme se. Střídavě vesnicemi a lesem, ticho ruší jen pravidelný tlukot holí a štěkot psů. K. udává holemi takové tempo, že nám brzo začne být docela teplo a odkládáme svršky. Vyrazily jsme bez snídaně, po hodině načnu raw tyčinku, kterou tahám celou cestu, konečně přijde ke slovu, ikdyž už je možná uvařená. Holky letí šíleným tempem, celkem za nimi vlaju, ale večerní bolest naštěstí odezněla.

Zhruba před půl sedmou dojdeme na kruhový objezd v O Milladoiro, předměstí Santiaga a ztrácíme šipky. Následujeme hlavní silnici, ale dlouhodobě se nám po ní nechce. I. vytahuje německého průvodce a snažíme se vyčíst návaznost hlavních silnic a trasy, z GPS srovnáváme s tím, kde už jsme. Nakonec stejně zabere bystré oko, které najde opodál šipku. Cesta se stáčí půlkruhem na západ, což nás trochu mate, prochází opět vesničkami až nás vyplivne u Universitní nemocnice v Santiagu. Svítá a venku už nejsme jediní lidé, Santiago se probouzí. Na nebi po naší levé ruce se na obloze klene duha.


Den desátý, Santiago de Compostela, liduprázdné náměstí Praza de Obradoiro

Trochu mi leze na nervy pravidelný tlukot holí, ruší mě to a žene kupředu tempem, které mi není vlastní. Všechny už začínáme být lehce napjaté, snad z očekávání cíle. Byly jsme rozhodnuté, že vlezeme do prvního baru nebo pekárny, kde budou mít kávu a něco k snědku. K. se zastavuje a sbírá mandarinku pod stromem, když v tom zahlédnu na kopci před sebou věž. Ověřuju u M., zda je to skutečně věž katedrály.

Vypadá tak blízko, na dosah ruky, ikdyž jsou to ještě dobré 2km. Stoupáme hlavní ulicí přímo k ní, holky pokukují po bankomatu a otevřené kavárně. Z otevírajících pekáren to voní čerstvým pečivem a kávou, ale mě jakoby se zapnul motor. Nohy jdou před tělem a hlavou a ženou napřed. Teď nemůžu zastavit, nejdřív tam musím dojít. Brzdí mě i červená na semaforu, naštěstí při raním klidu ji lze bezpečně ignorovat. Nevnímám nic, ani jak daleko jsou holky za mnou. Jdu, nebo spíš skoro běžím. Nechápu, kde se ve mě vzala ta síla, včera večer jsem byla o 100% jinde. Lehce se mi mlží oči a svírá hrdlo dojetím, že jsem to zvládla.


Den desátý, Santiago de Compostela, liduprázdné náměstí Praza de Obradoiro









 
Uličkami starého města už probíháme jen s M., holky se zasekly někde u bankomatu. Však ony dojdou samy. V 7.54 vcházíme na Praza de Obradoiro a staneme před katedrálou. Tedy poklekneme. Náměstí je téměř prázdné, prochází tu sotva pět lidí. Poutníci jsme jediní. Kocháme se tím prostorem a tichem. Ten okamžik je jen náš. Když vyfotíme pár povinných fotek před katedrálou, dojde Japonec a požádá nás také o fotku. Má krásnou dřevěnou hůl a působí, jakoby šel na nedělní vycházku. Přitom vyšel ze Saint-Jean- Pied-de-Port a ušel zhruba 800km. Jak se objevil, tak i zmizel. Za ním dochází holky, vyfotíme společné selfie a během pár vteřin začne pršet. Teď je teprve čas na snídani! Kdyby nás nevyhnal déšť, seděla bych tu ještě dlouho. 
Oficina del Peregrino, kde se vydává Compostella, doklad o absolvování pouti, otevírá v devět ráno. Od loňského podzimu, kdy tu byla M., se však přemístila na jiné místo. Když tam dojdeme, už tam stojí pěkná fronta, zakroucená ochozem budovy. Naštěstí nestojíme venku v dešti. Jsou tu většinou ti, co došli včera. Jsme jedny z mála s batohy, unavené oproti včerejším již odpočatým. Ve frontě mě opět začínají pálit nohy, stát nebo drobně popocházet je horší než normálně jít. Fronta je únavná, hlučná a nedočkavá, stojíme tam skoro hodinu.
 


Den desátý, Santiago de Compostela, katedrála a moje maličkost

Pak je akorát čas jít se ubytovat do hostelu, tentokrát předem zamluveného, a vyrazit na Poutnickou mši. Podaří se nám získat místa v čelních řadách hlavní lodi, už v 11 je skoro plno, mše začne oficiálně nakonec až ve 12. Vedle mě sedí Korejka s telefonem na selfie tyči a zběsile s ní šermuje, sotva se stačím uhýbat. Holky si dělají srandu, že jsem přežila celou cestu sem bez úhony, abych tu schytala pár ran. Zajímavé je, že se u focení stačí intenzivně modlit a nepřipadá jí to nijak nevhodné. Až jí někdo okřikne, ale nevydrží to dlouho. Množství Korejců na francouzské cestě je fascinující.

Ze mše toho moc nerozumíme, je ve španělštině a částečně v italštině, přesto nás potěší, když na seznamu Poutníků, kteří dnes došli, čtou čtyři z České republiky. Každý čeká především na famózní závěr s kouřícím batafumeirem, obří kadidelnicí houpající se v bočních lodích nad hlavami lidí. I my máme štěstí a je součástí dnešní mše. Po mši si prohlédneme kryptu s ostatky Sv. Jakuba, obejmeme sochu Jakuba za oltářem a něco si přejeme. Hlavní portál se sochou Jakuba je bohužel v rekonstrukci.



Den desátý, Santiago de Compostela, katedrála, oltář a batafumeiro

Vyrazíme s M. do hostelu, dát se trochu do kupy. Sedět na mši v oblečení, které mám na sobě 10 dní mi zprvu přišlo trochu nevhodné, ale nebylo na výběr a alespoň bylo poznat, že jsme Poutníci, co přišli dnes. Odpoledne procházíme město a vybíráme dárky pro M. Všude je plno turistických lákadel, obchodů se suvenýry nevalné kvality, připadám si trochu jako v cirkuse. Náměstí je nyní plné lidí, těch co přiházejí, na někoho čekají nebo přijíždí pouze jako turisti autobusem. Mísí se tu davy a emoce, dokreslené hudbou pouličních umělců. Projdeme desítky obchodů a nikde nemají žádný vkusný růženec, který M. shání. Je toho moc a pekelně mě bolí nohy. Nevydržím stát a popocházet a tak vyběhnu do lékárny, kde rovnou zapiju analgetikum. Připadám si jako feťák.

V davu zahlédnu skupinu Portugalců, i ten s nohami rozedranými do krve došel. Míjíme plné restaurace a bary a pomalu vybíráme místo na večeři, když v tom potkáme opět naši Českou dvojici. Bydlí jinde a po mši jsme se rozloučily, nyní se rozhodujeme pro společnou večeři v baru hned vedle místa, kde jsme snídaly, na malém klidném náměstíčku. Volba je skvělá, poslední společná večeře se protáhne tak jak mají místní ve zvyku ve tři chody s vínem a kávou na závěr. Vyprávíme si zážitky z cesty a jsme spokojené, že jsme došly. Kromě mě všechny odjíždí zítra domů. Zítra po mnoha dnech nebudu po ránu balit a někam vyrážet, zvláštní pocit.