pátek 19. srpna 2016

Den jedenáctý

26.5.2016
Santiago de Compostela - Cee – Finisterre


Konec Světa, Finisterre, byl od počátku místem, kam jsem chtěla dojít. Během cesty ale začínám toužit dojít i do Muxía. Jak to však stihnout, když mám jen tři dny, celkem je to přes 120km, etapy dle albergue nejméně 4 a na obou místech chci alespoň pár hodin pobýt? Navíc mé nohy jsou stále plné puchýřů a pořád mě berou křeče do levého chodidla. Bylo to složité rozhodování, ale zhodnotila jsem své možnosti a určila priority. Dojít Do Finisterre a do Muxía. Jen to místo startu jsem musela posunout.


Den jedenáctý, San Roque


Ráno tedy mířím opačným směrem, než vedou šipky na Finisterre. Ač jsem měla už předešlého dne záchvěvy nechat zaplacený nocleh propadnout a vyšlápnout si přímo. Mířím na nádraží a přesunu se autobusem do Cee. Je to trochu zvláštní pocit, stává se ze mě turista. Jenže je to asi jediná možnost, jak to stihnout.


Den jedenáctý, San Roque


Když míjím Oficina del peregrino, ve frontě na Compostelu zahlédnu jednu z německých matek se synem. Zvládli to, i přes její problémy s nohou a jeho nízký věk. Přišli stejnou trasou jako my, jen o dva dny déle, stejně jako Američani. Mám z toho radost.


Den jedenáctý, výhled na Cabo de Finisterra

Autobus je plný Poutníků, ale v Cee vystupujeme jen čtyři, já a tři starší bělovlasé dámy. Je čtvrt na dvanáct a právě jsem busem překonala vzdálenost, kterou bych pěšky šla dva a půl dne. Zastavuji v kavárně, kde staví i dámy a k mému překvapení i dva Poutníci, se kterými jsme mluvily na Praza de Obradoiro po našem příchodu právě v okamžiku, kdy odcházeli směr Finisterre. Přesně dva a půl dne. Kdybychom nezastavily v Santiagu, už bych tu teoreticky také mohla být. Jenže „kdyby“ ještě neušlo žádnou cestu a nedosáhlo žádného cíle.



Den jedenáctý, Atlantský Oceán






Jsem zase u oceánu, červené (nebo spíš tyrkysové) niti mé cesty, zatímco nebe je krásně modré. Na příští tři dny hlásí bouřky, i to trochu ovlivnilo mé rozhodování. Jenže u oceánu může bouřka přijít z modré oblohy během pár hodin. Zatím je však překrásný den a tak tiše lituju, že jsem popojela a nešla rovnou včera. Cesta zpět v čase ale není, je jen cesta vpřed, teď a tady. A je škoda si ji ničit úvahami co by kdyby.


Den jedenáctý, milník se žlutou šipkou směr Finisterre, modrou směr Santiago

Čeká mě krásná procházka lesy kolem oceánu, jen kousek po nepříjemné silnici. Za prvním kopcem, kde míjím albergue San Roque, již vidím na obzoru výběžek Cabo de Finisterre, známý jako nejzápadnější místo pevninského Španělska, ikdyž geograficky to asi zcela neodpovídá. V minulosti však byl považován za konec světa a odtud získal i svůj název.


Den jedenáctý, přístav Finisterre


Netrvá to dlouho a jsem na pláži před Finisterre. Teď začnu mít trochu obavy o ubytování. Do albergue municipal bych jít neměla, neušla jsem celou cestu pěšky, popojela jsem. Municipal je určený primárně pro ty, kteří šli celou cestu. Už před pláží je však spousta upoutávek na soukromé ubytovny. Když procházím ulicemi a vyhlížím, kterou vybrat, svižným krokem mě nabere francouzský Poutník, který obdivuje moje barefootové boty a než se naděju, stojíme u fronty na municipal. Složím mu poklonu, že došel až ze Saint Jean a on mě za to, že jsem šla v barefootech. Vysvětlím mu svou pohnutku, proč se nepokusím ubytovat v municipal a rozloučím se. Nebylo by to fér k ostatním a tak se vydám o kus zpět do kopce, k Albergue Cabo da vila, kde seděl před vchodem sympatický stařík. Vypadá jako Poutník, co už nikdy neodešel a působí jako nahaneč do albergue. Takových jako on je tu mnoho, včetně komunit zašlých hippíků. Konec Světa je lákavá adresa.



Den jedenáctý, Bienvenido a Finisterre, cestou na Faro


Ubytuju se, dám trochu do kupy a uchráním svou svačinu před přidrzlým rackem na zahradě. Pak se vydám na obhlídku městečka s cílem koupit pohledy, které jsem slíbila poslat. Projdu kolem přístavu, obhlédnu rybí trh a zvažuju, kdy jít k majáku Faro de Finisterre. Je to ještě 3km do kopce, můžu jít večer nebo až ráno. Nakonec vítězí večer ještě před západem slunce, v květnu v tomto místě zapadá až po 10 večer.



Den jedenáctý, kříž na Faro de Finisterre




Zakoupím něco na večeři, do batůžku sbalím vše, co tu chci nechat a vyrazím na kopec. Po cestě se ještě zastavím na kávu a cookie v kavárně, která mě zaujala nejen svým vzhledem, ale i nápisem, že obsluha kromě mnoha jiných jazyků mluví česky a rozumí slovensky. Místo očekávaného imigranta však Španěl jako poleno spustí krásně vtipnou češtinou o tom, jak studoval v Brně. Zase se zamyslím nad tím, kolik jazyků bych se ještě mohla naučit.



Den jedenáctý, Faro de Finisterre, milník 0,00km


Cesta na Faro de Finisterre stoupá serpentinami krajnicí podél silnice, na druhé straně sráz dolů. Cestou nahoru i dolů řeknu snad stokrát „Ola“. Všichni se tu zdraví. Zatímco v Portugalsku se Poutníci zdraví „Bom caminho“ a ve Španělsku „Buen camino“, šťastnou cestu, tady už je to většinou jen „ola“. V půli cesty míjím sochu Poutníka, u kterého sedí jeden ze zapomenutých Poutníků a podává mi pohled a kresbu. Dám mu za to euro a jdu dál. Tenhle turistický charakter Finisterre mi začíná vadit. Nahoře to pokračuje stánky s cetkami a autobusy, které už naštěstí balí a odjíždí. Je po osmé večer, ale přesto tu je ještě celkem dost lidí.



Den jedenáctý, Faro de Finisterre, selfie netofím, nohy ano:), donesly mě sem


Vyfotím si milník s 0,00km, ale není to stejný pocit jako ráno před katedrálou. Teď jako bych prožívala jen takové doznívání Cesty, ne úplně turistické, ale už ani ne pravé Camino. Najdu si místo co nejníže na výběžku mezi kameny a co nejdál od ostatních. Kolem jsou všude ohořelé zbytky svršků, pohozené boty a jiné zanechané pozůstatky konců poutě. Je tradice zde zanechat alespoň část svých věcí, většinou rituálně spálit a opustit tak vše staré a začít nový život. Mám je nachystané v batohu, ale když vidím tu spoušť kolem a vzpomenu si na kontejnery na tříděný odpad, které jsem míjela před chvílí u parkoviště, rozhodnu se nepálit. Pouze je symbolicky vyhodím.



Den jedenáctý, Faro de Finisterre


Pozoruju jak se na horizontu spojuje oceán s nebem a konečně se cítím dobře z vykonané Cesty. Konečně to doznívá a dochází mi ta úleva po námaze. A s úlevou začne doléhat i únava. Slunce je ještě vysoko, do 10 zbývá ještě půlhodina. Nečekám na západ, jít potmě po krajnici nad srázem mě nijak neláká a tak scházím za soumraku dolů. Vím, že se sem vrátím, musím dokončit to, co jsem vynechala. Ale příště přijdu pěšky celou cestu.