sobota 13. srpna 2016

O Čase



Jeden z nejběžnějších argumentů, proč něco neudělat nebo proč někam nejít, byl a je  „Nemám čas“.
Přitom máme každý den 24 hodin, každý rok 365 dní. Jen ten svůj celkový počet hodin a dní nikdo neznáme. Přesto se svým časem mrháme na věci, které nás nebaví, které děláme z donucení, s odporem nebo s nezájmem. Často jen proto, že bychom měli, že se to očekává, že je to „normální“.

To, co bychom dělat chtěli, odkládáme na „až jednou“. Termín, který není v žádném kalendáři. A kterého se většina z nás ani nedočká.

Když jsem vyhlásila 3 týdny volna na Cestu, slyšela jsem ze všech stran o tom, jak se mám, že si to mohu dovolit, vzít si tři týdny dovolenou. Jsem živnostník a pojem dovolená neznám přes 4 roky. Nikdo mi neproplatí ani jediný den volna, natož obvyklé 4-5 týdnů ročně jako u běžných zaměstnaneckých poměrů. Nemám na placenou dovolenou nárok, mohu si naordinovat pouze neplacené volno. Mohu „nepracovat“ jak dlouho budu moci, pokud si na to ve zbývajícím čase vydělám. O to víc si svého Času vážím, ať už času na práci nebo času na soukromí. Letošní volno jsem vyhlásila po dvou letech, i s tím rizikem, že po návratu nebudu mít práci.

Čas je ten největší luxus, to největší bohatství, které mám. A Čas věnovaný Cestě do Santiaga pro mě znamenal víc než celé poslední čtyři roky, posunul mě dále, zanechal ve mně silnější stopu.

Termín „Až jednou“ není na našich hodinkách, v našich mobilech, ani v kalendáři. 
Je jen „nyní“ a bude-li nám přáno, tak i „zítra“, ale ne donekonečna. 
Skutečně nemáme Čas dělat to, co chceme? Nebo nemáme jen odvahu?