středa 17. srpna 2016

Santiago de Compostela


25.5.2016
Santiago de Compostela




Probouzíme se v hostelu Boots and roots v Santiago de Compostela do rána, kdy nemusíme balit a někam jít.
V noci se mi zdál děsivý sen, který se po návratu s ještě děsivější přesností splní. To však zatím netuším, tak jsem jen mírně rozladěná. Ješte mi nějak nedošlo, že jsme tu, na konci. Zamluvila jsem si nocleh na dvě noci, ale po pár hodinách bych radši už vyrazila dál na Cestu.



Santiago de Compostela, pohled na katedrálu z Parque Alameda



M. letí letadlo až po poledni, je ještě čas na poslední snídani a pocházku městem. Zajdeme do baru, kde jsme včera večeřely a objednáme si klasické menu croissant, káva a čerstvý pomerančový džus, M. rovnou přidává sandwich. Po cestě jsme ale nějaké vyhladovělé, jako bychom potřebovaly dohnat všechny ty raní starty bez snídaně. M. doobědná churros a čokoládu, já si beru její croissant. Číšník už lehce koulí očima. Když požádáme o další džus a kávu, nechápe vůbec. Máme před sebou cca čtyři španělské snídaně. Ale vysvětlujte mu to...


Santiago de Compostela, poslední snídaně



Stále nějak nemůžu věřit, že je to za námi, že jsme v Santiagu, po cca 250km. Po všech těch puchýřích, bolestech, pochybnostech. Ikdyž si myslíte, že nic neočekáváte, stejně tak nějak někde vzadu v hlavě podvědomě čekáte, že ten konec se nějak projeví. Těžko říct, zda čekáte úlevu, odpuštění, pochopení, naplnění. Ale jediné, čím se u mě můj dílčí cíl v Santiagu projevuje je nastupující prázdno. Asi jsem ještě nešla dost, asi to ještě nestačilo. Nebo to bude tím, že od počátku mám cíl nastavený jinde.


Santiago de Compostela, Praza da Quintana


Když M. vyprovodím na autobus, docela vydatně prší. Teď jsem v tom zůstala sama, po těch 12 dnech jsem si odvykla. Jdu se projít novější čtvrtí Santiaga, nakoupím něco k snědku na další dny a vrátím se do hostelu. Čeká mě rozhodování, co s dalšími třemi dny. Jak stihnout to, co bych chtěla, původně plánovanou cestu na Konec Světa a stále více lákavou Muxía. 





Santiago de Compostela, Praza da Quintana






Na hostel přichází právnička z Nového Zélandu kolem padesátky, jejíž příběh začíná opuštěním stabilní práce a rodiny přes lásku v zapadlé vesnici v Maroku dál na Camino a má pokračovat do uprchlického tábora v Řecku či zpět do Maroka. Nestíhám to ani pojmout, telefon jí stále cinká smskami. Jdu s ní a jejími Německými přáteli z Cesty na skleničku, ale nějak to není ono. Cizí příběhy, cizí dojmy, cizí Cesta, najednou to nezvládám vstřebat. Nikdo z těch, kteří šli se mnou tu nejsou. Nikdo, s kým by šlo sdílet tu radost z cíle po společných krocích. Připomíná mi to mou běžnou realitu,  kdy nemám s kým se podělit o radost i starost.


Santiago de Compostela, katedrála ,hlavní průčelí


Bloumám městem, které mi stále připadá jako cirkus. Nesrovnatelné s tím městem, do kterého jsme včera ráno přišly. Sedím na kamenné lavici na Praza de Obradoiro a pozoruju dění. Poutníci přichází ze všech směrů, někteří přijíždí na kole, posedávají uprostřed náměstí i na okrajích, sledují katedrálu, nebe, čekají na další příchozí, fotí se, radují, smějí, pláčí, posílají sms, mms, točí videa, objímají se, zpívají. Z průchodu opodál zní píseň dudáka. Vyhlížím, zda nezahlédnu nějakou známou tvář. Nikdo z naší původní portugalské skupiny však nedošel. Snad zítra, snad za dva dny, záleží, kudy šli.


Santiago de Compostela, katedrála, Torre de Berenguel

Necítím se tam nijak dobře, už aby bylo ráno a zase budu na Cestě. Je tu tolik energie, a přesto mě naplňuje především nějaká zvláštní prázdnota. Je tu tolik lidí a přesto se cítím podivně sama. Je to jiné než v průběhu Cesty, kde je každý stejným Poutníkem. Tady jakoby se Poutníci lišili dle toho, odkud a jak daleko šli a dělili se do různých kast. Mnohem víc se skloňují čísla, fakta. Francouzská cesta dominuje všem, ti ostatní jakoby ani nic nešli. Otázky se omezují na odkud a kolik. Přichází další a další desítky Poutníků a zaplavují Praza de Obradoiro, odkud se dav rozplývá do přilehlých ulic. Opláchnou se, vyspí, nají, pořídí suvenýry a zítra či pozítří odjedou pryč. Došli do cíle. A Poutník v cíli jakoby byl jiným než na Cestě.


Santiago de Compostela, Praza de Obradoiro plné Poutníků


Santaigo se mi jeví jako město, které z Poutníka udělá turistu. Přijdete po svých, ale odjedete nebo odletíte letadlem. Předtím ještě pořídíte suvenýry, dárky, upomínky. Pokud na Cabo Finisterre spálíte nebo zanecháte své svršky, pořídíte ještě nějaký oděv. Zatímco na Cestě spíte v hromadných ložnicích, v Santiagu v hostelu, hotelu nebo soukromí malých pokojů. Zbude-li vám den, uděláte si výlet autobusem na Finisterre nebo do Muxia. Není to vždy pravidlem, ale v tu chvíli mi to tak připadá a přepadá mě z toho podivná úzkost. Nechci být turistou.

Santiago znamená konec pouti, zatímco cesta ze Santiaga do Finisterre nebo Muxía je nazývána jako epilog. Abychom mohli vstřebat Konec, potřebujeme někdy ještě epilog. Můj konec tak ještě nepřišel, ten je o kus dál.
A zítra k němu vyrazím.